Sdružení Občan

22.05.2013 Hranice ochoty platit – proč, jak, kdy?

Hranice ochoty platit je jedním z instrumentů, které mají vnést do rozhodování ve zdravotnictví více racionality, předvídatelnosti a spravedlnosti, a to na jeho makroúrovni. Hranice ochoty platit říká, jaké peníze jsme ochotni vydat za měřitelnou jednotku přínosu libovolné zdravotnické technologie a jaké už ne.
Kouzlo hranice ochoty platit je ve srovnání mečů mezi technologiemi se silným a slabým lobbingem i ve stejném metru, kterým se měří všem typům zdravotnických technologií. Je to šance směrovat veřejné peníze tam, kde přinesou největší užitek, a to napříč celým zdravotnictvím. Je to prevence před vyplýtváním peněz na zbytečnosti a chyběním toho potřebnějšího.

Úskalím využívání hranice ochoty platit je v obtížnosti přetavení medicínských přínosů zdravotnické technologie do jednoho výsledného čísla a v samotném nastavení hranice, které má dopad do chování všech zúčastněných. Převedení „měkkých“ medicínských dat do „tvrdého“ QALY (roků života indexovaných jeho kvalitou), LYG (roků získaného života) či jiných jednotek není triviální záležitostí. Výsledek citlivě reaguje na vstupní data a záleží na korektnosti celého procesu. Proto musí být co nejotevřenější a lidé pracující s jeho výsledky věci znalí.

Pevné nastavení hranice ochoty platit se potýká se dvěma problémy – zakládá motivaci pracovat s daty tak, aby výsledné hodnocení protáhlo technologii pod nastavenou laťku, a redukuje pestrost světa jen na nákladovou efektivitu. Proto má hranice ochoty platit častěji podobu širokého pásma s neostrými okraji než jedné jediné hodnoty. Technologie s nákladovou efektivitou pod dolní hranicí pásma vstupují do systému automaticky, v jeho rámci hraje roli závažnost kurýrované nemoci, účinnost a jedinečnost technologie či celospolečenské dopady jejího zavedení. Technologiím nad horní hranicí pásma, tedy s nejnižší nákladovou efektivitou, by měly být veřejné prostředky odepřeny.

Zdravotnictví, které aktivně pracuje s hranicí ochoty platit, přenáší řešení kolize mezi medicínskou prospěšností a ekonomickými mantinely z jednotlivých lékařů na systémovou úroveň a současně se chová férově k veřejnosti. Občané mají samozřejmé právo znát rozsah služeb zajišťovaných veřejným systémem, ale neměly by jim být utajovány možnosti celé medicíny. Tady se nabízí prostor pro uplatnění ekonomicky náročnější varianty výkonu a s tím i podmínek pro formulaci nabídky smluvního připojištění. Cesta to bude dlouhá, ale nevyhnutelná.


MUDr. Pavel Vepřek
newsletter Občan v síti č. 05/2013
22. 5. 2013
© sdružení Občan