Sdružení Občan

25.10.2006 Proč léčit rakovinu tam, kde to neumějí?

Rakovinu nemá nikdo rád. Vzpouru vlastních buněk, které bez zjevné příčiny a v skrytu začnou pracovat na naší zkáze, vnímáme hůře než ucpání cévy v srdci nebo v mozku. Jeden den si myslíme, že nám nic neschází, a druhý se dozvíme, že si v sobě nosíme nádor v neoperovatelném stadiu. V hlavě exploduje granát, budoucnost zmizí, a co teď. Je jedno, co se zanedbalo, teď potřebujeme oporu a jistotu, že nás zdravotní systém nenechá na holičkách. Přes všechny úspěchy medicíny, vložené peníze a úsilí obětavých lidí tomu tak v některých ohledech a případech není.
Špatná místa, lepší centra
Odhadem 1450 žen s rakovinou prsu se ročně nechává léčit na špatných místech a ani o tom nevědí, zdravotničtí profesionálové se více věnují řešení našich zdravotních problémů než nám samotným a o doplatky na léky, které pokládáme za život zachraňující, se vedou boje v zavřených kuloárech. Proto je sympatická současná aktivita České onkologické společnosti, která na základě analýzy dlouhodobých výsledků navrhuje léčit nádory jen ve specializovaných a kontrolovaných centrech. Tím ale výčet toho, co je dobré si rozmyslet, připravit a udělat, zdaleka nekončí.

O nepříjemných věcech se bavíme neradi, a nádory jsou nepříjemností z nejnepříjemnějších. Strach nebudí ani tak faktické výsledky léčení, které jsou mnohdy lepší než u jiných méně obávaných nemocí, ale právě nepředvídatelnost ataku a intimita zrady ve vlastních řadách. S klapkami na očích dlouho nevydržíme, dříve či později o ně stejně přijdeme, a pak je střet s realitou o to bolavější.

Každý z nás se s nádorem v životě potká, osobně nebo ve své bezprostřední blízkosti. Také politici, kteří by měli mít hledání východisek ze společných problémů v popisu práce, se do onkologických témat nehrnou. Nejsou optimistická a nenabízejí snadná řešení. Daleko raději vyhlašují boj sice existujícím, ale o několik řádů méně významným hrozbám typu nemoci šílených krav nebo ptačí chřipky.

Humbuk, nebo ohrožení?
Vnější nepřítel je více atraktivní, problém méně osobní a postup léty vypilován. Hygienická služba má svůj mustr, a tak stačí rozhodnout, jen kolik antivirotik a vakcín koupíme, jaký bude rozsah karantény a co půjde do ní a co na porážku. Pohnuté osudy labutí a dojnic z potrefených chovů jsou všestranně atraktivnější než debata o nádorech, která by se týkala sice přímo našich skutečných potíží, ale to je právě to, co většinou nechceme poslouchat. Nic naplat, že na rozdíl od nemoci šílených krav nebo ptačí chřipky, kterými u nás ještě nikdo neonemocněl, prodělá každý třetí z nás některé z nádorových onemocnění a čtvrtině se diagnóza nádoru objeví v ohledacím listu.

Otázkám, které vývoj v onkologii přináší, neutečeme. Ptejme se, jak se dá nádoru předejít, jak jej včas poznat, jak jej správně léčit, a konečně, jak a z čeho to zaplatit.

Žádný zaručený recept na život bez nádoru neexistuje, ale obecně platí, že bychom své buňky neměli zbytečně dráždit ke množení. V tom je smysl všech varování před kouřením, sluněním, stravou bez zeleniny, promiskuitou a jistě si vzpomenete na mnohá další. Z toho, jak je bereme vážně, se dá soudit, že chování lidí není tak racionální, jak si často namlouváme. Rakoviny se bojí každý, ale třetině z nás to nebrání v tom, aby se k ní nesnažila prokouřit. Bez ohledu na osvětu a velikost morbidních nápisů na krabičkách cigaret.

Včas, včas, včas!
V onkologii platí více než kde jinde, že včasný záchyt dělá divy a smrtelnou nemoc mění v jen dočasnou nepříjemnost. Právě díky včasnému rozpoznávání se změnil osud žen s karcinomem prsu, kterých je sice stále více, ale které na něj umírají už jen výjimečně. Včas se dají poznat nádory, které jsou na očích a jejichž zachycení záleží jenom na naší pozornosti a všímavosti o nás pečujícího lékaře.

Na odhalování některých dalších byly vypracovány systémy preventivních vyšetření a je na nás, jak jich využíváme. Slovy profesora Žaloudíka, bylo by dobré se chovat ke svému tělu stejně jako ke svému autu a dopřávat mu pravidelné servisní prohlídky.

Jděte tam, kde to umějí
Když už nás potrefila ta smůla a jsme hostiteli nádoru, je dobré se nechat léčit tam, kde to umějí. Onkologové už zveřejnili, že výsledky jednotlivých pracovišť se liší, a někdy velmi významně, nicméně anonymita konkrétních oddělení zůstala zachována. Výborný počin, ale dveře do třinácté komnaty tím jenom pootevřeli.

Pochybuji, že by se některá žena dobrovolně svěřila do péče oddělení, které by jí nabídlo třetinovou šanci dožít se deseti let, když na většině ostatních by byla více než osmdesátiprocentní. To mluvím o rakovině prsu v prvém stadiu.

Nedostupnost informací o tom, jak se kde léčí, pokládám za jeden z hlavních nešvarů a jenom se divím, jak dlouho si to jako pacienti, občané a občasní voliči ještě necháme líbit.

Znám argumenty ochránců veřejnosti před stresem, který by mohly informace u citlivých jedinců vyvolat. V nedávné době jsme sice bez vážné újmy přežili zveřejnění několika zcela rozdílných žebříčků kvality nemocnic, ale budiž, ještě chvíli debatujme o tom, jak popisovat kvalitu péče. Co by mělo být mimo diskusi, je zveřejnění informace, jaké pacienty a kolik jich jednotlivá oddělení léčí.

Stejně jako kdekoli jinde platí, že pokud někdo něco dělá často, tak to nakonec dělá dobře. Dosavadní lidová tvořivost, kdy si každý léčí, na co si troufne, není výhodná pro pacienty, kterým se dostane horší péče, a ani pro plátce, protože je drahá.

Pokud se přidržím karcinomu prsu, tak podle Evropské mamologické společnosti by jej měli léčit jen v centrech, kterými projde nejméně 130 pacientek ročně. U nás této podmínce vyhoví jenom jediné pracoviště a dalších 19 se alespoň pohybuje ve stejném řádu.

Tucet za rok – to je risk
Za vážné zamyšlení stojí skutečnost, že dalších 413 oddělení léčí 12 a méně pacientek ročně – co pacientka, to originál. Troufám si říci, že těch zhruba půl druhého tisíce žen, které zabrousí na některé z málo navštěvovaných oddělení, zbytečně riskuje. Bez zveřejnění jednoduchých, ale adresných informací budou riskovat i nadále.

Ano, pacienti s nádorem by měli být léčeni včas a tam, kde se jich sejde hodně. Co bylo, je a bude stále větším problémem, je jak udržet krok s vývojem v medicíně a přitom nezkrachovat. Výzkum přináší nové a dražší technologie a my musíme řešit otázku, jak si správně mezi nimi vybírat. Přínos některých je tak jednoznačný, že přesto vstoupí do veřejného systému, který musí jinde ušetřit.

Ne všechno ale bývá jednoznačné a třeba analýza nákladů a přínosů paliativního léčení (zmírňujícího obtíže, ale neodstraňujícího příčinu nemoci) karcinomu plic, kterou před časem zpracoval profesor Vorlíček, ukázala, že za 110 tisíc korun, což je rozdíl mezi původní a novou léčbou, si statisticky koupíme jeden měsíc života. Teď můžeme začít, každý podle své letory, přemítat, zda se to vyplatí a kde jinde by ty peníze mohly přinést větší užitek.

Bohatí a bezdomovci
Navíc jsou na trhu již léky, u kterých se cena léčebné kúry blíží milionu a které při počtu možných pacientů mají potenciál zdravotnictví finančně položit. Současně je nefér odmítat přístup k léčbě, která je pro veřejný systém příliš drahá nebo se veřejnému systému nerentuje, i těm, kteří za ni mohou a chtějí vydat vlastní peníze z prasátka nebo z připojištění. Čeká nás zásadní a nelehká debata o spravedlnosti a rovnosti, o právech bohatců a bezdomovců.

Těžiště debaty, která stojí před námi, neleží v doplatcích za léky, to se pro pacienty vyřeší stanovením jejich ročního limitu, ale v tom, jak má být onkologická péče organizována, jak ji udržitelně financovat, a o míře vlivu, který na ni budeme mít jako občané. Vstupenkou může být zveřejnění informací, zatím dostupných jen některým.

Autor, bývalý ředitel FN Motol, je předsedou sdružení Občan

HN 25. 10. 2006
© sdružení Občan