Sdružení Občan

06.12.2006 Sedm zbytečných smrtí v Brodu

V havlíčkobrodské nemocnici zavraždil kvalifikovaný zdravotník sedm pacientů a u dalších nejméně deseti mu to nevyšlo. Příběh jak z brakové detektivky, hrůza, o které se nedá psát bez nepříjemného pocitu souznění s bulvárem. Ale stalo se, a po úvodních reportážích přijde na řadu zkoumání možných příčin, hledání odpovědnosti a možností, jak podobným tragédiím předcházet. Z dosavadních informací se zdá, že vrahem je bystrý a pracovitý psychopat, kterého by při jeho cílevědomosti nezastavily ani sebelepší bezpečnostní pojistky. Možné to je. Ale spokojit se s truchlivým pokýváním a konstatováním extrémně vzácného výskytu podobné anomálie by bylo málo.
Injekce a mokrá podlaha
Nemocnice nejsou oázou v nebezpečném světě, ale naopak jedním z nejrizikovějších míst pro trávení volného času. Tomu bychom měli přizpůsobit své chování: chodit tam, kde léčí nejlépe, kde vládne vlídnost a pořádek – a co nejdříve se vracet do bezpečí domova. Dnešní medicína toho umí daleko více než kdykoli dříve, ale je i složitější a nebezpečnější. Pravděpodobnost, že v nemocnici narazíme na někoho, kdo nám chce vědomě ublížit ve chvíli, kdy jsme na něj odkázáni, je mizivá; zato riziko překvapivého nežádoucího účinku léku, diagnostického omylu, záměny stříkačky, selhání přístroje, pádu na mokré podlaze či přenosu odolné bakterie je nepříjemně reálné. Svět nemocnice je natolik složitý, že nelze všechna potenciální rizika odstranit. V dobré nemocnici je ale umějí výrazně omezit.

Míra bezpečí, kterou nemocnice svým pacientům nabídne, záleží zejména na kvalitě jejího personálu a organizaci práce, dílem pak i na prostorovém upořádání, technickém vybavení a používaných lécích. Havlíčkobrodský případ drasticky připomněl, že dobré výsledky nestojí jen na lékařích, ale na souhře celého nemocničního orchestru, sanitáře a uklízečky nevyjímaje. K tomu, aby se hrálo podle stejných not, přispívají různé formy akreditací. Ale málo platné: dokud budou naše nemocnice placeny za svou existenci, a nikoli za odvedenou práci, bude skutečných výsledků poskrovnu. Kolik pacientů zaplatilo životy za chyby v českých nemocnicích, nikdo zatím důkladně nezjišťoval. Ty americké jich mají na svědomí více než dopravní nehody. (U nás na silnicích umírá přes tisíc lidí ročně – tolik alespoň pro mlhavou představu o možném rozsahu problému.)

Je mi hůř, budu se soudit
Podle analýz, které za svého pobytu ve Spojených státech shromáždil právník specializovaný na zdravotnictví Ondřej Dostál, si pobytem v nemocnici ublíží 3 % pacientů. Každý stý je poškozen přímo nedbalostí zdravotníků. I když mají Američané pověst sudičů, vydatně přiživovanou televizními seriály typu Chicago Hope nebo Pohotovost, jen 2,5 % z těch, jejichž zdravotní stav se během pobytu v nemocnici zhorší v důsledku skutečného nebo zdánlivého pochybení, podává na nemocnici žalobu. (Kuriózně většinou v případech, kdy v tom byli doktoři nevinně a ke zhoršení stavu vedl přirozený průběh nemoci.) Při rozhodování, zda zažalovat nemocnici, hrála u amerických pacientů větší roli závažnost poškození než skutečná míra pochybení zdravotníků. Podobně se chovaly i soudy rozhodující o výši odškodného. Americká justice dává ve zdravotnictví přednost soucitu před kauzalitou. Veřejný zájem na pomoci postiženým je uspokojen vydatněji a rychleji z nemocniční pojistky než ze státního sociálního systému.

Nezatloukejte. Odškodněte
V České republice rozvleklost občanských sporů, s nejistým výsledkem a jistými náklady, přináší věcně zbytečná trestní oznámení. Poškození pacienti, vědomi si nesnadného prokazování viny zdravotníka, rizika propadnutí kauce a administrativních výdajů, raději přenechávají prvé kolo policii. Primární kriminalizace zdravotnických chyb ale škodí všem. Vystrašený doktor více chybuje a pod hrozbou trestního postihu své chyby spíše plzákovsky zatlouká, než aby je přiznal a společně s ostatními hledal nápravu. Oč lépe by bylo zdravotníkům i pacientům, kdyby jedni byli na svou omylnost dobře pojištěni a druhým by se v případě maléru dostalo včasné a odpovídající kompenzace. Asistence policie by zůstala rezervovaná jen skutečným neřádům. Jako byl ten v Havlíčkově Brodě.

MUDr. Pavel Vepřek

HN 6. 12. 2006
© sdružení Občan