Sdružení Občan

15.01.2007 Děravý parník škodí zdravotní péči

Podle rozruchu, který budilo a budí naše zdravotnictví v letošním roce, to vypadá, že se potácí v hluboké krizi a že před úplnou zkázou nás zachrání jedině rázné činy. Skutečnost je daleko méně dramatická a velmi záleží, z jakého vršku se na ni díváme.
Ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi máme báječně fungující zdravotnictví, které je v zásadě schopné zajistit dostupnost potřebné zdravotní pro všechny občany a které má v některých oblastech, jako je třeba kojenecká úmrtnost, výsledky na úrovni světové extratřídy. Také s jeho zadlužeností to není tak horké, jak by se zdálo. O té „vnitřní“ sice můžeme dlouze spekulovat, ale podstatné je, že na stráně plátců schází do vyrovnané bilance jenom několik miliard. Vzhledem k více než 210 miliardám celkového ročního obratu zdravotnictví je to pakatel a na evropské poměry nebývale dobrý výsledek. Dnešní stav zdravotnictví dává dobré vysvědčení transformaci z prvé poloviny devadesátých let, ale do ideálu má daleko.

Potíže zdravotnictví jsou subtilnějšího charakteru – občané nemají ve zdravotnictví postavení vítaných zákazníků, svoji volbu nemohou uplatnit koupí, ale korupcí, prostředky zdravotního pojištění neslouží k nakupování péče, ale k financování zdravotnických zařízení, kolektivní nezodpovědnost a zbytečné regulace vedou na jedné straně k plýtvání a na druhé k nedostatku, měkká rozpočtová omezení potlačují efektivitu a s výčtem hříchů bych mohl ještě dlouho pokračovat. Naše nespokojenost a nejistota pramení z obtížné orientace v systému, ve kterém se zatím pořádně nerozdaly karty mezi regulacemi a trhem. Všude jinde už nám pečou rohlíky, stříhají vlasy a opravují auta jenom ti, kteří obstáli a obstávají kvalitou a cenou svých služeb v každodenní soutěži o naši přízeň, ale ve zdravotnictví to platí jenom někde a ještě jen pro některé. Při pohledu na tlačenici nových, účinných a nákladných medicínských technologií v předpokoji a současně na křivky očekávaného demografického vývoje je zřejmé, že s dosavadní praxí v záplatování děr zdravotnických financí ze státního rozpočtu dlouhodobě nevystačíme. Jsme v situaci pasažérů parníku s dírou pod čarou ponoru, na palubě je stále ještě pohoda a v bazénu to příjemně šplouchá, ale pokud se nezvedneme z lehátek a nepřiložíme ruku k dílu, možná si za chvíli zaplaveme více, než by nám bylo milo. Jistě by bylo sympatické, kdyby politici včas připravili regulace, které všem občanům zajistí pozici zákazníků na trhu pojišťovenských a zdravotních služeb, ale i bez toho bude postavení občanů ve zdravotnictví posilovat. Rozdíl bude v tom, že zákazníky se stanou jenom někteří.

Pád komunismu zastihl zdravotnictví sice organizačně a technicky zastaralé, ale bohaté lidským kapitálem. Možnost dělat práci, která má smysl, bez nutnosti se zaprodat režimu a ještě se těšit respektu veřejnosti, přitáhla do medicíny schopné lidi, kteří by se jinak dobře uplatnili jinde. Také díky tomu proběhlo prvé kolo proměny centralizovaného státního zdravotnictví v pluralitní pojišťovenský systém rychle a bezbolestně. Financování zdravotnictví přešlo ze státu na konkurující si pojišťovny a poskytovaní zdravotní péče se rozptýlilo mezi samostatné subjekty. Vstupem moderních technologií do připravených rukou jsme po technické stránce srovnali krok s vyspělým světem a zdálo se, že se české zdravotnictví stane nejen příkladem úspěšné reformy, ale také destinací pro pacienty, kteří nejsou spokojeni s péčí ve svých domovských zemích. Nestalo se tak. Únava ze změn, které ztratily své hybatele, a rostoucí nostalgie po starých dobrých jistotách pískly reformě oddychový čas, který se protáhl až do dneška. Těch deset let přešlapování, zpestřeného jenom převedením poloviny lůžkového fondu českých nemocnic ze státu na kraje po roce 2002, není úplně ztracených. Prozkoumali jsme slepé uličky, nabrali zkušenosti a dnes je celkem jasné, co a jak udělat pro lepší fungování regulovaného trhu ve zdravotnictví.

Letošní volby dopadly kuriózní plichtou, běží sedmý měsíc a stále čekáme na koncovku. Mnohaměsíční nejistota není nikomu příjemná a reformy se bez mandátu dělat nedají. Přesto nemusí být uplynulý čas ztracený. Bez klacku v ruce jsme vnímavější k pocitům ostatních a nutnost použít na prosazení potřebných reforem argumenty místo síly přináší stabilnější výsledky. Věcná podstata změn, které nás ve zdravotnictví čekají, je politicky neutrální, tedy pokud politiku pokládáme za cestu, jak hledat a nalézat řešení našich problémů, a ne za prostou směnu iluzí za moc. Věřím ve schopnost stran vysvětlit potřebu průniku odpovědnosti a solidarity pomocí slovníku srozumitelného jejich voličům. Pro začátek by stačilo, kdyby se shodly na prvých třech úkolech pro rok 2007. Za sebe navrhuji, aby se začalo s nácvikem posilování vlivu a spoluodpovědnosti občanů tím, že zpřístupníme informace o tom, jak se kde léčí, a zavedeme regulační poplatky za recepty, pobyt v nemocnici, návštěvu pohotovosti a některé další, abychom si všichni uvědomili, že zdravotnictví není bezcenné. Současně je na čase změnit způsob správy zdravotních pojišťoven, které by se měly daleko aktivněji chopit organizace péče pro své pojištěnce. No a konečně potřebujeme zřídit štíhlou, ale silnou instituci, která bude hlídat pojišťovny, aby nešvindlovaly. Rok 2007 má šanci vstoupit do historie zahájením II. kola zdravotnické reformy.

uveřejněno pod názvem Leaky ship cripples health services
v Czech Business Weekly, Volume 04, Issue 03, January 15–21 2007
© sdružení Občan