Sdružení Občan

26.03.2008 Jak se u nás umírá?

Není větší banality než upozorňovat na nevyhnutelnost smrti. Víme, že smrt a omezenost zdrojů jsou naše jediné životní jistoty, už jsme byli varováni, že je přísně zakázáno si cokoli s sebou brát do hrobu, a pro mnohé je to úradek boží. V toku všedních dní si svoji smrtelnost připomeneme, když kmotřička zaúřaduje v našem okolí a většinou nás zaskočí nepřipravené.
Na rozdíl od dob, kdy se život počínal, rodil i končil pod jednou střechou, jsme dnes na podobné chvíle daleko méně trénovaní. Institucionální péče, vyzbrojená těžkou artilerií moderní medicíny, odsunula podobné situace z našeho zorného pole, a i když životu přidala na délce i kvalitě, se smrtí sjednává jen odklad.

Osobně si myslím, že jedním z nejtěžších rozhodování v medicíně je určení bodu, ve kterém by aktivní léčení mělo přejít v péči o umírajícího. Čtyřiadvacetiletý Jiří Wolker napsal: „Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je ...“ a o pár strof dál: „umírání se bojím, kde každý je opuštěn, – a já umírám.“ Ano, smrt je tečkou na konci životního příběhu, to, oč tu běží, jsou jeho poslední odstavce, které nechceme dopisovat v osamění, bolestech a nesmířeni. Aniž bych to chtěl nějak zlehčovat, tak i pro umírání platí, že jak budeme dneska žít, tak budeme zítra umírat. V osobní rovině to má celkem jednoduché řešení – žít tak, aby lidé kolem nás byli s námi rádi, i když to začneme na světě balit. Ale ani lidé typu matky Terezy, mecenáše Hlávky nebo Terezy Maxové nemají vyhráno, když systém zdravotních a sociálních služeb dostatečně nerezonuje se skutečnými lidskými potřebami. To proto, že v ústavním zařízení nás smrt zastihne třikrát častěji než doma, ale ještě daleko větší podíl má v umírání, protože domácí úmrtí jsou převážně neočekávaná.

Ano, náš systém je nastaven na umírání v institucích, které jistě o umírající pečují stále lépe, ale ani to už neplatí absolutně. Vznikají aktivity, které nabízejí a zajišťují podporu umírajících a jejich blízkých v domácím prostředí a nabízejí tím zavedenému systému potřebnou alternativu. Nepochybně se vzájemně lišíme v představách o tom, jak bychom se chtěli loučit se světem, a kdoví, jak je změníme ve chvíli, kdy na to dojde. Proto je báječné mít možnost volby mezi vlídným prostředím v lůžkovém zařízení a všestrannou podporou při umírání doma.

MUDr. Pavel Vepřek
newsletter Občan v síti 03/2008, 26. 3. 2008
© sdružení Občan