Sdružení Občan

26.08.2009 S eutanazií si teď nemusíme lámat hlavu

Eutanazie je sice stále se vracejícím tématem zdravotnictví, ale naštěstí nikoli jeho aktuálním problémem. Nekrvavé souboje argumentů mezi liberálními obhájci „usmrcení na žádost“ a jejich stejně zapálených odpůrců končívají remízou. Pozornost veřejnosti po chvíli upoutá zase něco nového a vše jede dál ve starých kolejích. Rozhodování, zda vzít eutanazii na milost, nebo ji zatratit, nestojí na odborných základech, ale na morálce.
Informace a logika nám tentokrát nepomohou, protože náš postoj k eutanazii neurčuje poznání, ale náš vlastní hodnotový žebříček. Každý jej máme poskládaný trochu jinak, a tak je velmi málo pravděpodobné, že bychom se dokázali shodnout na nějakém univerzálně přijatelném postoji. Debaty o eutanazii jsou dobrou příležitostí připomenout si vlastní smrtelnost, slouží ke chvilkovému vypuštění myšlenek do temného lesa obav a starostí, k prchavému nahlédnutí do sebe sama.

Ne, eutanazie opravdu není to, s čím bychom si dnes měli nadmíru lámat hlavy, více nás tlačí potřeba přesnějšího vymezení podmínek pro ukončení bezvýchodného léčení či nastavení kritérií, kdy s ním vůbec nezačínat. To by určitě prospělo stovkám lidí k důstojnějšímu zakončení životní pouti a zjednodušilo pozici těch, kteří se o ně v té době starají. Na rozdíl od eutanazie se asi všichni celkem snadno shodneme na tom, že cytostatika podávaná umírajícímu člověku v době, kdy jsou na ně nádorové buňky už rezistentní, mu nepřinášejí žádný užitek. Naopak, vyvolávají další problémy a zhoršují jeho už tak mizerný životní komfort. Ale jak trefit tu správnou chvíli, když ve hře je vedle tělesné schránky i psychický stav pacienta a tlak rodiny? Poptávka po přesnějším zákonném ukotvení správných postupů je oprávněná, ale její uspokojení nebude jednoduché. Se zákony je potíž. Čím více a detailněji se snaží znormovat naše chování, tím hůř se podle nich žije a pracuje a tím větší dávají příležitost ctěním litery obcházet ducha zákona. V oblastech, jako je tato, nebude nikdy správný postup popsán zákonem, protože zákon bude tomu „správnému chování“ v zájmu ochrany pacienta vždycky překážet. Rozhodování nad těmito pacienty je a zůstane vždy trochu bolestivé a každý, kdo je činí, musí být vnitřně přesvědčen o tom, že se rozhoduje správně a morálně. Právě překážky kladené zákonem jsou testovacím polygonem hloubky a síly tohoto přesvědčení.

Hlavními důvody k úvahám o eutanazii jsou nezvladatelné obtíže, bolesti a beznaděj. Současná medicína si s nimi dokáže poradit s vysokou mírou úspěšnosti a zdravotní systém je zatím schopen péči zajistit všem občanům, kteří ji potřebují. Nejsem z těch, kteří by si libovali v malování katastrofických vizí popisujících stav zdravotnictví a společnosti za padesát let, ale pro tentokrát udělám výjimku. Pokud nebudeme dělat v našem zdravotnictví postupné změny, které mu umožní držet krok s vývojem společnosti, tak se eutanazie můžeme časem dočkat. Dobrovolný odchod ze světa by se mohl stát společensky odpovědným řešením ve chvíli, kdy finančně zhroucené zdravotnictví nebude schopné zajistit základní péči stále více stárnoucí a nemocemi prolezlé populaci. Samozřejmě, že k tomu nedojde, protože se lidstvo pokaždé obdobně předvídaným šlamastykám úspěšně vyhnulo a určitě se mu to povede i tentokrát. Ostatně, vždyť volby přinesou odpovědnou vládu, která zapracuje na propojení zdravotních a sociálních služeb v rámci zdravotně-sociálního pojištění. Vládu, která zvýší efektivitu a kvalitu fungováním pojišťovenského systému zavedením dvousložkového pojistného a která přestane občanům nadbíhat a nechá je více rozhodovat.

MUDr. Pavel Vepřek
ředitel odboru strategie a rozvoje VZP a předseda sdružení Občan
Mladá fronta DNES 26. 8. 2009
© sdružení Občan