Sdružení Občan

21.04.2010 Jak se staráme o seniory?

Je skvělé, že žijeme déle než naši předchůdci, ale abychom si to mohli opravdu užívat, je nejvyšší čas začít s potřebnými úpravami našeho zdravotního a sociálního systému. Po léta se sice strašíme mantrou finančního zhroucení zdravotnictví vlivem stárnutí populace, technologického rozvoje a rostoucích přání občanů, ale zatím se nic neděje. Nic se nehroutí, ale také se nic nereformuje. Zřejmě také proto, že na tyto důvody doopravdy nevěříme.
Technologický rozvoj sice přináší stále rafinovanější a dražší mašinky a účinnější léky, ale současně vede k tomu, že stále menší část populace stačí na zajištění růstu společenského bohatství. Větším problémem než nedostatek přičinlivých rukou je a bude zaměstnat ty nepotřebné. Tvrzení, že stále menší počet mlaďochů bude muset živit rostoucí počet starců, je tedy pravdou, ale není v něm žádná hrozba, oni to snadno dokážou. Problém není v riziku absolutního nedostatku peněz, ten opravdu nehrozí, ale v tom, jak to zařídit, abychom jich měli právě tolik, kolik je potřeba, a jak za ně získat co nejvíce muziky.

Náš zdravotní a sociální systém invalidizují tři chronické neduhy – peníze do nich tečou v závislosti na prosperitě společnosti, nikoli ve vazbě na skutečné potřeby; v místech jejich vzájemného kontaktu to namísto hladkého prolínání řádně skřípe a státní správa podává nanicovatý výkon vyplývající z jejího schizofrenního postavení ve střetu zájmů. Stát by měl nastavovat pravidla, dohlížet a vymáhat jejich dodržování, nikoli současně běhat po hřišti za míčem a dávat góly. Příčiny našich obtíží se dají nejen snadno diagnostikovat, ale i účinně odstranit, jenom samotný pacient se do léčení zatím nehrne. Ponechme pro tentokrát stranou změny, které je potřeba udělat ve financování zdravotnictví a k osvobození státu od frustrujícího konfliktu zájmů, a věnujme se rozhraní zdravotní a sociální péče. Každý z nás bude jednou potřebovat zabezpečit péči pro své blízké a v současném systému má velkou naději si při tom zahrát v různě výpravné variaci na námět pohádky o kohoutkovi a slepičce.

Rozdíly v nárokovosti obou typů péče a v jejich financování plodí nepřehlednost, nepředvídatelnost, pracnost, byrokracii a věčné resortní spory. Pokoušet se přesně určit, kde ve zdravotnickém zařízení končí zdravotní péče a začíná sociální a naopak, je pokusem o kvadraturu kruhu, protože oboje tvoří těsně provázané kontinuum. Logickým řešením vycházejícím z evropské tradice je začít platit obě služby z jednoho měšce, z veřejného zdravotně-sociálního pojištění. Sociální služby, které se svým charakterem principiálně od zdravotních neliší, se dají popsat, opatřit kalkulačním listem, zařadit do Sazebníku výkonů a starost o jejich financování lze přesunout na bedra zdravotních pojišťoven. I když můžeme mít proti současné činnosti zdravotních pojišťoven ledasjaké výhrady, jsem si jist, že jsou schopny zajistit distribuci prostředků v sociálních službách podstatně transparentněji a efektivněji, než se tomu děje dosud. Na příjmové straně zdravotně-sociálního pojištění se nabízí jednoduché řešení – prostředky  veřejných rozpočtů určené na financování sociálních služeb mohou vstoupit do fondu přerozdělení obdobně jako platba státu za „státní pojištěnce“, a v jeho rámci být rozděleny mezi pojišťovny v závislosti na věkové struktuře jejich pojištěnců. Sjednocení pravidel hry ve zdravotních a sociálních službách výrazně usnadní život občanům, poskytovatelům, ale i státní správě. Proto si přejme si, aby plané škádlení kolem poplatků co nejdříve vystřídalo poctivé snažení o změny, které nám všem usnadní život.

MUDr. Pavel Vepřek
newsletter Občan v síti č. 04/2010
21. 4. 2010
© sdružení Občan