Sdružení Občan

08.09.2010 Co bolí české doktory

Debata o výši lékařských platů je nekonečný příběh. Rozhořčení lékaři vyhrožují kroky, které nejsou připraveni učinit, chtějí peníze, které nemohou dostat, a ještě si k tomu vybrali období, kdy jiní o práci přicházejí nebo se jim ji nedaří sehnat. Bylo by snadné jejich argumenty rozcupovat s poukazem na tradiční touhu socialisticky pracovat a kapitalisticky žít, přidat srovnání výše životních nákladů u nás a v Německu a jít se věnovat něčemu užitečnějšímu. Ale byla by to chyba.
Jsem přesvědčen, že nespokojenost nemocničních lékařů má vážnější příčinu, než je výše částky na výplatní pásce, a tou je jejich nejistota. V našem zdravotním systému jsme úspěšně obnovili pluralitu v poskytování zdravotní péče, ale finanční toky se nepodařilo nastavit tak, aby stimulovaly kvalitu a efektivitu péče.

Nemocnice stále nemají dostatečnou motivaci k poskytování co nejlepší péče s co nejkvalitnějšími lidmi. Až na obdivuhodné výjimky zajišťují managementy vyrovnanou bilanci svěřených nemocnic jednoduššími cestami než odpovědnou personální politikou.

Přes oblíbené řeči o týmové práci jsou lékaři nuceni hrát stále více sami za sebe a o jejich profesním postupu rozhoduje spíše postavení přímluvce než jejich faktické výsledky.

Právě tato ztráta důvěry v pravidla, podle kterých se v nemocnici hraje, a malá vazba kariérního postupu na vlastní výsledky jsou hlavními důvody, proč se někteří schopní lékaři rozhodnou pracovat v cizině. Pocit nejistoty a nespokojenosti pramenící z cinklých pravidel se veřejnosti špatně sděluje, zřejmě proto to daleko srozumitelnější volání po penězích.

Každý by rád měl více peněz, ale nabízí pro to systém českého zdravotnictví nějaké možnosti? Rezervy máme v uspořádání celého akutního lůžkového fondu. Racionalizaci brání normy, které říkají, kolik lékařů, sestřiček, přístrojů má mít to které oddělení a tradiční ctižádost každého primáře vládnout nad co největším počtem postelí.

Normy se vytvářely před desetiletím s cílem snížit počet akutních nemocnic tím, že na ně naložíme nesplnitelné nároky. Ony je pohříchu splnily, nezanikly a teď léčí se zbytečně vysokými náklady. Přitom by stačilo málo - nemocniční lůžka, na nichž leží pacienti s podobnými nároky na ošetřovatelskou péči, by měla být společná pro všechny obory.

Nemocničním lékařům v Česku chybí důvěra ve férové zacházení, jsou unaveni z neustálé gumové aplikace zákoníku práce a nevěří, že by to chtěl někdo měnit k lepšímu. A teď babo raď.

MUDr. Pavel Vepřek
EKONOM, 36/2010
8. 9. 2010
© sdružení Občan