Sdružení Občan

03.10.2011 Sblížení je žádoucí

Oddělené fungování zdravotní a sociální péče brání tomu, aby se služby přizpůsobovaly potřebám občanů

Jednou z nedotažeností transformačního procesu devadesátých let je (ne)nastavení systémových vazeb mezi zdravotní a sociální péčí. Při demontáží státního monopolu bylo potřeba obnovovat základní stavební kameny pluralitní společnosti v uchopitelných segmentech, a tehdejší rozhodnutí o odděleném budování systému veřejného zdravotního pojištění a systému sociálního zabezpečení bylo správné. Tekuté písky složitosti problému by nás jinak s jistotou dostaly. Dnes, kdy máme položeny základy obou systémů a z rybí polévky zpátky akvárium, je na čase si udělat malou inventuru a napravit případné hříchy minulosti.
Oddělení obou systémů v oblasti zdravotních a sociálních služeb přináší občanům více starostí než radostí a státu problémy v efektivitě alokace a užití zdrojů. Nejvíce to skřípe na pomezí zdravotnictví a sociální péče, s dopady na vývoje sítě zdravotních a sociálních služeb, ale problematických oblastí je více. V hraničářských oblastech vytvářejí rozdíly v pravidlech upravujícím přístup ke službám, výši jejich ocenění a způsobu hrazení, v míře spoluúčasti pacientů/klientů nepřehledný terén, ve kterém se špatně orientuje. Výsledkem je, že občané často nedostávají právě ten typ péče, který pasuje k jejich aktuálním potřebám, bují šedá ekonomika, účelově se pracuje s daty a v obou rezortech roste pocit, že jeden doplácí na druhého. V reálném životě tvoří zdravotní a sociální služby kontinuum, vzájemně do sebe přecházejí nebo se dokonce prolínají, proto by bylo logičtější tomu přizpůsobit jejich organizaci a financování než se stále pokoušet o vytyčení přesné hranice.

Zajišťování potřebné péče dnes často připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce, neužitečně spotřebovává spoustu energie a času, ale na rozdíl od pohádky bývají někdy důsledky časové prodlevy nevratné. Bez souvisejícího zajištění adekvátní rehabilitace a bez odpovídající sociální péče přicházejí často vniveč báječné výsledky vítězné medicíny. Jako příklad mne napadá péče o pacienty po výkonech na velkých kloubech, po mozkových příhodách, celá péče o křehké seniory, komunitní psychiatrická péče nebo i domácí paliativní péče. Rozdílná výše spoluúčasti ve zdravotnictví a v sociálním systému je jedním z faktorů, které ovlivňují vzájemnou průchodnost zdravotních a sociálních služeb. Ve zdravotnickém zařízení se platí občan jen regulační poplatek 60 Kč (100 Kč po přijetí novelizace) denně, ale v ústavním zařízení sociálních služeb odevzdává až 85 % svého důchodu (maximálně 330 Kč na den) a celý případný příspěvek na péči (až 12 000 Kč měsíčně). Není divu, že na zdravotnických lůžkách tráví čas lidé, kteří tam být nemusí, a proč se ve zdravotnictví neujala zdravotně-sociální lůžka. Určité by se nám lépe žilo, stonalo, pracovalo i umíralo v schengenském prostoru zdravotně-sociálního systému s jedněmi pravidly a jedněmi daty.

Oddělení obou systémů fixuje stávající strukturu služeb a komplikuje jejich průběžnou adaptaci na vývoj potřeb občanů a možností jejich uspokojování. V současné době můžeme ve zdravotnictví očekávat pokles počtu akutních lůžek pod tlakem DRG (úhrada za odléčení pacienta, nikoli za jednotlivé úkony nebo paušál), zvyšování kapacit navazující následné péče a nabídku uvolněných kapacit poskytovatelům sociálních služeb. Současně stoupne poptávka po ambulantních službách, které by se měly včas a spolehlivě postarat o lidi s problémy, které už nevyžadují ústavní péči. Poskytovatelům sociálních služeb by nepochybně velmi ulehčilo život, kdyby byl současný cyklický a nejistý dotační systém nahrazen stabilním smluvním vztahem s plátcem.

Specifickou oblastí, do které by propojení obou systémů vneslo správné motivace, je vstup nových technologií do zdravotnictví. Zatím jim dvířka do systému otevírá medicínská užitečnost a meziroční růst výběru pojistného, ale na misku vah jistě patří i peníze ušetřené v příspěvcích na péči či na invalidních důchodech a na straně druhé odvedené do systému při zachované schopnosti pracovat.

Dobrou zprávou nakonec je, že zmíněné úvahy už neslouží k intelektuálnímu zpestření odborných konferencí, ale staly tématem, kterému se společně věnují obě ministerstva, kraje, plátci a poskytovatelé služeb. Do dvou let bychom se mohli dočkat nejen sady konkrétních kroků, ale možná i návrhu integrovaného systému zdravotně-sociální péče.

MUDr. Pavel Vepřek
poradce ministra zdravotnictví

Euro 40/2011
3. 10. 2011
© sdružení Občan