Úhradová vyhláška vstoupila do našeho zdravotnictví v začátcích jeho transformace ze státního do veřejně-pojišťovenského jako nástroj, který učiní dohodu vzniklou v dohodovacím řízení obecně závazným předpisem. Ministerstvo dostalo možnost korigovat její znění pouze v případě, že by ohrožovalo veřejný zájem. Jak se brzy ukázalo, za veřejný zájem se dá vydávat cokoli, a tak v posledním desetiletí nepoškozovaly výstupy dohodovacího řízení veřejný zájem jen v prvním roce působení Adama Vojtěcha.
Tím, že se rozhodování o distribuci prostředků pojištěnců ujalo Ministerstvo zdravotnictví, si sice vyřešilo problém s finančním zdravím svých přímo řízených organizací a získalo manévrovací prostor k využití prostředků pojištěnců k politickým a jiným cílům, ale současně si na záda dobrovolně namalovalo terč. Tím, že se jednání o úhradách přesunulo z kolbiště mezi poskytovateli a pojišťovnami na politickou úroveň, se změnil i jeho charakter. Vyjednávání zainteresovaných subjektů bylo nahrazeno ministerskou extrapolací minulosti, ve které si ošetří své zájmy a výsledek následně upravuje, bez většího odporu, podle toho, kdo nejvíc křičí. Je zřejmé, že minulé a současné nátlakové akce poskytovatelů, které se ukázaly jako jediný účinný nástroj, jak podobu úhradové vyhlášky ovlivnit, jsou jen ochutnávkou cirkusu, který nás čeká v dalších letech. Platíme za to vysokým tempem růstu nákladů zdravotnictví, které významně převyšuje jak tempo růstu inflace, tak HDP, a to bez odpovídajícího zlepšení kvality a dostupnosti péče. Úhradová vyhláška zkracuje čas, který máme k tomu, abychom se adaptovali na dopad demografického vývoje a rozmachu nových technologií. Pohádek o tom, že centrálním rozhodováním se dobereme efektivního, kvalitního a všeobecně dostupného zdravotnictví, jsme si my starší užili za komunistů dost, a i minulá léta ukazují, jak jsme nepoučitelní. Kde se schovává slibovaná digitalizace? Kde je ta adaptace nemocniční sítě na moderní medicínu? Kde je k vidění integrovaná péče o chronické pacienty? Kdy přestanou být občané obtěžováni každoročním bojem zdravotníků o zrno? Proč stále více rezignujeme na bezplatnou dostupnost péče stanovenou ústavou? Otázek by bylo ještě mnohem víc, ale pojďme se podívat na letošní návrh úhradové vyhlášky.
Je z něj zřejmé, že reálný stav veřejných financí a sešněrování platby za státní pojištěnce zákonem vedlo k přistřižení křídel v rozletu jejich autorů, a tak je oproti minulým letům restriktivní, i když ke slibované stabilizaci prostředků v. z. p. nepovede. Nespokojenost je jak mezi poskytovateli, tak mezi pojišťovnami. Poskytovateli proto, že navýšení úhrad bude menší než v minulých letech, a ti, kteří v systému tahají za kratší slámku, tedy ambulantní lékaři a menší nemocnice, to dávají viditelně najevo. Zdravotní pojišťovny, logicky s výjimkou politiky řízené VZP, se celkem oprávněně obávají dalšího zhoršování své finanční bilance. Vyhláška vzniká stejně jako rozpočet, vezmou se čísla z minula, indexují se podle zadání, vypustí se zkušební balónky a těm, kdo nejvíc křičí, se trochu přidá. Že by to mohl být nástroj ke zvýšení efektivity zdravotnictví, si fakt nemůže nikdo myslet. A tak jsou nadále fixovány rozdílné platby v závislosti na historii a místě poskytnutí. Takže když jste v minulosti dostávali více než ostatní, budete dostávat i nadále, a když máte v nemocnici nějaká centra, tak je i váš skalpel pozlacený. Asi jedinou oblastí, která něco mění, je výše úhrady jednodenní péče, v jejímž rozvoji jsme třicet let zaspali. Je opravdu velkoryse hrazená, určitě to mnohé naláká, ale nelze čekat, že tomu tak bude věčně. Ale to jen tak.
Úhradová vyhláška je jedním z trojských koní, kterými jsme zaplevelili samosprávný systém veřejného zdravotního pojištění tak, aby nemohl správně fungovat. Je to špatný nástroj, ale její odstranění bez dalších zásadních změn v nastavení celého sytému nám příliš nepomůže. Předpokládám, že si ještě chvíli budeme hrát na její kultivaci, než se na systémové úrovni podaří přehodit výhybku.
MUDr. Pavel Vepřek