Poslední roky se s námi nemazlí. Covid nebývale zasáhl do našich životů a dal nám okusit, co znamená izolace, strach o zdraví a o život, svůj a svých blízkých. Navíc mnozí z nás nemohli dělat práci, kterou měli rádi a která je živila. K tomu jsme měli vládu, která se více řídila průzkumy veřejného mínění než vývojem epidemie, a tomu pak odpovídaly výsledky přijímaných opatření. Podle čísel z konce loňského roku jsme byli v počtu úmrtí na počet obyvatel na sedmém místě na světě, což není úplně dobrá vizitka. Covid se stal dobrou záminkou k tomu, aby vláda dělala radost voličům rozdáváním peněz bez ohledu na skutečnou nutnost a stav státního rozpočtu. Podpořila tím rozbíhající se inflaci, kterou pak ruská agrese na Ukrajině akcelerovala do opravdu nepříjemných hodnot. Dnes máme nejvyšší čistou inflaci v EU a ti, kteří si spořili, jen bezmocně sledují, jak hodnota jejich úspor mizí jak jarní sníh.
Problémy spojené s nebezpečnou epidemií nebo ztrátou peněz jsou nepříjemné, ale v zásadě řešitelné. Válka, kterou rozpoutalo Rusko, bourá svět, ve kterém žijeme a který jsme pokládali za neměnný. Zmar, kterého jsme každodenně svědky, hrozba jaderné apokalypsy a náckovský jásot Rusů na stadionu v Lužnikách, nás staví do situace, se kterou jsme nikdy nepočítali a ani počítat nechtěli. A mohlo to být mnohem horší, kdyby se Ukrajinci nebránili. Jejich statečnost nám dala čas na přenastavení životních hodnot a přípravu kroků, které musíme učinit.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Covid nám ukázal a ukazuje, že přenosné nemocí nepatří do historie medicíny, ale že lidstvo stále provázejí a budou provázet. Očkování, které donedávna zajímalo jen rodiče malých dětí a cestovatele do exotických zemí, se na čas stalo hlavním hitem a jeho důležitost aktuálně zvyšuje příchod statisíců uprchlíků. Covid nám na jedné straně vymazal dva roky ze společenského života a cestování, ale na té druhé přinesl nové zkušenosti z vynucené blízkosti našich nejbližších.
Na inflaci nevidím pro lidi nic dobrého, tak ji z úvah vynechám. Naopak válka, přes svoji zrůdnost, přináší lidská vzepětí, která jsou hodna obdivu. Můj známý žije již patnáct let s ukrajinskou zdravotní sestrou a jejími dvěma dětmi. Hrozba agrese je vedla k rozhodnutí svůj vztah formalizovat. Ale než to stihli, tak Rusové na Ukrajinu zaútočili a priority se změnily. Místo prstýnku se kupovala přilba, neprůstřelná vesta a dobré goretexové boty. Kamarád provezl ženu se synem do Kyjeva a domů si přivezl ženy a děti z jejího příbuzenstva. Teď si přes satelit telefonují, žena v zákopech ošetřuje raněné a syn, dosud zaměstnaný v jeho IT firmě, lítá s drony. Tento drobný příběh ilustruje postoj Ukrajinců ke své vlasti, muži za ni bojují a ženy s dětmi se snaží poslat do bezpečí.
Jsem hrdý na to, jak se jako národ v této krizi chováme. Není to tak dávno, co jsme se zdráhali pomoci padesáti syrským sirotkům a teď s vysokou mírou vstřícnosti absorbujeme přes čtvrt miliónu ukrajinských žen, dětí a důchodců. Ukrajinci, které jsme dříve vnímali spíše jako levnou pracovní sílu a potenciální řešení personálních problémů našeho zdravotnictví, ukázali, že jsou silným evropským národem, který se nebojí umírat za svoji zemi. Imponující je pokrok, který udělali za poslední desetiletí a jehož viditelným symbolem je prezident Zelenský. Před dvaceti lety se zdálo, že budou následovat ruskou cestou korupce, mafie a oligarchů, ale dnes je zřejmé, že se vydali naším směrem, a proto jim teď Rusové ničí vše, na co dostřelí.
Ukázalo se, že na vedoucí místa v zemi, regionech i obcích dokázali vygenerovat schopné lidi, kteří se nebojí rozhodovat. Nám dává současná situace příležitost si uvědomit, co opravdu od života čekáme a co jsme pro to ochotni udělat. Dnes už je snad každému jasné, kdo z naší politické reprezentace léta kopal za ruské zájmy a proč tak vadilo euro, EU, NATO a navyšování peněz na obranu.
Jak covid, tak válka Ruska proti našemu světu ukazují, jak moc nám, a tím myslím celou EU, schází jasné směřovaní a respektovaní lídři. Pokud máme dlouhodobě obstát, a jsem si jist, že obstojíme, musíme být připraveni na změny, které zvýší efektivitu fungování našeho státu a celé Evropské unie. K tomu nás nedovedou lidé, kteří nám budou mazat med kol úst a slibovat hory i s horákama, ale ti, kteří nabídnou jasný, byť třeba nepohodlný směr.
Tak to jen tak. Jinak buďme na sebe milí, pomáhejme Ukrajincům a Ukrajině, starejme se o své okolí a dělejme vše pro to, abychom i nadále mohli být hrdi na svůj stát a lidi, kteří nás zastupují.
MUDr. Pavel Vepřek
Článek byl publikován v časopisu SRDCE – magazínu nemocnic Plzeňského kraje.