Nedostupní zubaři, dlouhé čekací lhůty na vyšetření, protestující lékaři v nemocnicích nebo praktici hrozící stávkou. Problémy se v českém zdravotnictví v posledních letech jen kupí. Co za tímto vývojem skutečně stojí a jak vybrat zatáčku před pomyslnou zdí, do níž se systém řítí? Odpovídá odborník Pavel Vepřek, bývalý poradce ministra zdravotnictví a ředitel Fakultní nemocnice v Motole.
Český zdravotní systém je v bodě, kdy lékaři a další zdravotníci protestují a hrozí stávkami. Jak jsme se do této situace dostali?
Po roce 1989 jsme se rozhodli, že přejdeme z modelu státního zdravotnictví na pluralitní, které bude financované prostřednictvím veřejných zdravotních pojišťoven. Převzali jsme německý model, s jeho zdravotními pojišťovnami a dohodovacím řízením. Jen se tenkrát úplně nevěřilo, že samosprávné organizace nezvlčí, a tak se do všech článků systému vložily pojistky, aby politici měli v případě potřeby možnost zasáhnout. Nakonec se ukázalo, že právě tyto pojistky jsou hlavní překážkou toho, aby se náš systém přirozeně rozvíjel. Jejich prostřednictvím jsme se vrátili ke státem řízenému zdravotnictví, jen bez odpovídajících kompetencí a odpovědností.
V Německu v žádné z vrstev zdravotnictví nezasahuje ministerstvo?
Ne, v rozdělování peněz tam nehraje žádnou roli. Mají tam strukturu, kde jsou zastoupení pojištěnci, zaměstnavatelé a doktoři a všichni spolu kontinuálně jednají o tom, jak má poskytovaná péče vypadat. Lékaři přijdou s tím, co chtějí nového dělat, a pojišťovny jim na to řeknou, že jim to budou platit, ale ať zase přestanou dělat něco jiného, protože už je to zbytečné.
U nás jsme všemu nadřadili úhradovou vyhlášku, která původně měla být jen způsobem, jak právně ukotvit výstupy dohodovacího řízení. Naboural se tím ale jeho smysl, protože nahrává těm, kdo mají zastání na ministerstvu, které u nás rozhoduje o distribuci peněz pojištěnců. A je v těžkém konfliktu zájmů vzhledem k tomu, že je odpovědné i za chod přímo řízených nemocnic. Výsledkem je, že náklady zdravotnictví rostou rychlejším tempem než národní hospodářství, ale pacient to ve zlepšení zdravotní péče nevidí, spíše naopak. Jeden rok se vědomě vytvoří defi cit 11 miliard a další se s ním bojuje.
To zná, jako že by systému prospěla kompletní reforma. Jak to ale změnit za chodu?
Je to jednoduché. Musíme odstranit všechny ty trojské koně, které jsme si do systému nasadili, a doplnit pár prvků, které nám chybí. To znamená změnit obsazení správních rad pojišťoven tak, aby v nich byli zastoupeni zástupci zaměstnavatelů a pojištěnců, ale ne politici. A zrušit úhradovou vyhlášku.
Pokud jsou politici rozumní, tak pochopí, že naše zdravotnictví se řítí do zdi. Nejsme schopni tuto zatáčku vybrat bez toho, abychom něco změnili. Mluví se tu o nutnosti restrukturalizovat, digitalizovat, zlepšit cestu pacienta v systému… ale to je tu na stole už 20 let.
Proč se to už neudělalo?
Protože na tom není zájem. Pojišťovny nejsou pod potřebným tlakem hospodařit efektivně. A když se trochu pod tlak dostaly, tak stát vždycky peníze dosypal zvýšením platby za státní pojištěnce. Dokud zdravotnictví jakž takž fungovalo a veřejnost pořád baštila, že ho máme nejlepší v Evropě, tak to šlo. Ale teď už docházejí peníze a rebelie jsou častější. A dokud bude úhradová vyhláška, budou tu vždycky na podzim různé skupiny lékařů vyhrožovat stávkou. Protože zjistili, že je to jediná cesta, jak si vylepšit příjmy. Nebo jak se nenechat ošidit.
Jak tedy v Česku provést restrukturalizaci nemocnic?
To je velmi důležitý krok. Souvisí s celkovou změnou stylu naší medicíny. Ten tradičně stojí na využívání nemocnic, ve kterých u nás leží dvakrát více pacientů než třeba v Nizozemsku. Současná úhradová vyhláška stimuluje boom jednodenní chirurgie, ale v téhle oblasti máme za světem zpoždění 20, 30 let.
Stát chce centralizovat specializovanou péči a je to dobře. My ale centralizujeme i tu běžnou a znevýhodňujeme regionální nemocnice. A tím se snižuje místní dostupnost péče. Měli bychom se začít zabývat i těmi největšími nemocnicemi. Fakultních máme ve srovnání s Evropou opravdu hodně a není zrovna efektivní poskytovat běžnou péči tím nejdražším způsobem. V Praze máme třeba pět kardiocenter. V tom jsme světový unikát, všude mají ve srovnatelných aglomeracích jen jedno takové.