Za normálních časů bych své zamyšlení věnoval zajímavostem našeho zdravotnictví, ale dnešní doba má k normálu daleko. Covidová šlamastika nám pořádně pocuchala nervy, nabořila naše zavedené jistoty a mnohé z nás připravila o blízké či o zdraví. Ještě jsme se z toho nestačili vzpamatovat a už se na nás valí další pohroma. Nikdo jsme si nedokázali představit, že veselé juchání ruského publika z roku 2008 při zpěvu Alexandrovců o tom jak nám a Ukrajině zavřou plyn, se letos přetaví ve skutečnost. Stejně nepředstavitelné bylo i to, že by byl někdo schopen začít masakrovat svého souseda jen proto, že se mu chce.
Každý má tendenci posuzovat druhého podle sebe, a tak jsme Rusy nevnímali takové jací jsou. Země, která nikdy, kromě prchavého Jelcinovského období, nepoznala demokracii, ve které se nerozvinula řemesla, bez střední třídy a bez úcty k lidskému životu se rozhodla roztáhnout od Tichého oceánu až k Atlantiku. Naším štěstím je, že do toho naplno šlápla právě na Ukrajině. Pokládali jsme za nemyslitelné, že by podstatně menší a chudší země dokázala ruské přesile účinně vzdorovat. A stal se zázrak, Ukrajinci nejenže před Rusy nestáhli kalhoty, ale jejich postup zastavili a teď je začínají vytlačovat. Bez naší pomoci a pomoci našich spojenců by jim časem došly zbraně, munice, peníze a jejich statečnost by vyšla na zmar. A Rusové by své Iskandery mohli začít přeprogramovávat na Prahu, Brno, Ostravu, Plzeň…
Dnes mají jiné starosti, a nám už nejde o život, ale čeká nás pár let, kdy budeme mít do kapes hlouběji, než jsme byli zvyklí. To, že k nám z Ruska přestala proudit fosilní paliva, nám na čas zkomplikuje a prodraží život, ale jednou provždy nás to zbaví této zhoubné závislosti. Získaná svoboda rozhodování a budoucnost bez Damoklova meče ruského imperialismu za to stojí. Jediné, co nás dnes ohrožuje je náš vlastní strach, strach z nejistoty, z toho jak těch pár budoucích měsíců či let zvládneme, jak si poradíme se složenkami. A pak také neochota něco slevit ze svého současného pohodlí a přijmout nastalou realitu. Navíc náš normální strach začnou posilovat zmetci, kteří se na něm chtějí vyvézt k moci a penězům.
Připomeňme si pár důvodů, proč bychom měli mít pro strach uděláno. Jsme ve válce s rozpínavou a brutální zemí, která si neváží životů našich ani svých vlastních obyvatel. Za tuto válku neplatíme krví, jako Ukrajinci, ale penězi. Evropská Unie, jejíž jsme součástí, má devětkrát vyšší HDP než Rusko a Spojené státy dokonce třináctkrát, z toho je zřejmé, že ekonomická výkonost našeho světa je dramaticky vyšší než toho ruského a války nakonec vždycky vyhrávají ti bohatší.
V minulých desetiletích jsme, na rozdíl od Rusů, rozvíjeli civilní sféru na úkor armády, ale to se dnes rychle mění. Ruská agrese zapojila Švédy a Finy do NATO a kdyby dnes došlo k přímé vojenské konfrontaci mezi Rusy a NATO, tak je výsledek jednoznačný. Žádný rozumný člověk si takový střet nepřeje, ale je dobré vědět, že naši by to neprohráli. Navíc ruská armáda už není v bůhvíjaké kondici, padlo ji přes padesát tisíc příslušníků, ztratila tisíce tun vojenského materiálu a má problémy s morálkou a rekrutováním čerstvých sil. Rozdíl v efektivitě armády bojující pro peníze a té, bránící svoje rodiny a svou zemi je nepřehlédnutelný. Je jasné, že Rusové prohrají, ale stejně tak je zřejmé, že to nebude jen tak hned a že to nebude úplně bezbolestné. I když to nejhorší je teprve před námi, tak světlo na konci tunelu už můžeme vidět všichni. Tuhle válku vyhrajeme!
Text byl publikován v časopisu Srdce – magazínu nemocnic Plzeňského kraje.